Výstava Jakuba Hadravy

Jakub Hadrava

Bakalářská práce "Má mysl", Plzeň 2012

Téma a důvod jeho volby

Po nadšení, které ve mně vyvolala práce v otevřené krajině, jsem chtěl i bakalářskou práci vytvořit přímo na místě v krajině. Proto jsem přijal výzvu prof. Beránka sochařsky reagovat na opuštěné, čirozpadlé kostely. Pochopil jsem totiž, že síla sochy z velké části pramení z místa, kde je socha umístěna a kde „ožívá“. A je-li s místem, kde se nachází, v souladu. V takovém případě vzniká synergie síly místa a sochy a může tak vzniknout i neobyčejně silné spojení. Vybral jsem si tento úkol, protože chci zdokonalit tento „cit“ (schopnost) naslouchat místům a adekvátně na ně reagovat. Uvědomil jsem si, že opuštěné stavby obecně a zejména pak kostely jsou neobyčejně zajímavá a silná místa. Tvořit sochy do takových prostor je tak pro mě výzvou.

Téma práce bylo dané: Má mysl. Možná podoba se vyvíjela společně s tím, jaké prostory pro mou práci připadali v úvahu. Po časově náročném hledání vhodného místa jsem ji nakonec realizoval v kostele sv. Jiří v obci Luková u Manětína, kde jsem využil relativně zachovalých lavic a vytvořil do nich zahalené figury věřících. Pro význam celé práce je ovšem důležitý jistý širší kontext, zejména politický, sociální a teologický.

CÍL PRÁCE

Cílem bylo přiblížit divákovi svět minulý, kdy kostel využívali lidé, pro které byla víra přirozenou součástí života. Víra měla velký vliv na utváření jejich osobnosti.

Každý den vedeme válku o zachování člověka v člověku, o zachování lidské tváře. Není však lehké zůstat člověkem a nezapomenout kdo jsem a proč jsem tady. Každý je z počátku „dobrým“, má ideály, podle kterých chce žít. Postupně na něj však vnější svět tlačí a člověk začne dělat kompromisy, postupně ztrácí svou tvář, až jednoho dne je někým, kým nikdy nechtěl být a dál (mnohdy mimoděk) předává tento přejatý model chování a nazírání na svět. Z tohoto začarovaného kruhu se člověk dostává těžko, ale možnosti zde jsou a jedna z cest může vést právě skrze křesťanství.

Kostel jakožto místo, kde se člověk setkává s bohem, se svým morálním učitelem, je místo, které je podle mého názoru primárně určeno k pěstování dobra v lidech. Fakt, že tyto stavby nyní zejí prázdnotou a chátrají se promítá i do stavu dnešních lidí, kteří rovněž duševně chátrají a následně se rozpadají. Chtěl jsem na tuto problematiku upozornit a přimět náhodného pozorovatele zamyslet se nad tím, na jak významném místě právě stojí. Jakou roli toto místo hrálo v životě lidí ze starého světa a jakou roli by mohlo a nebo mělo hrát dnes? V neposlední řadě jsem se chtěl pokusit o navrácení určité posvátnosti tomuto prostoru, o kterou přišel nešetrným zacházením a hlavně nezájmem místních obyvatel.

Hledání a výběr místa

Najít vhodné místo se ukázalo jako poměrně náročný úkol, který zabral většinu času celého procesu. Nikdy dříve jsem se v podobné situaci neocitl a neměl zkušenosti s hledáním určitého prostoru nebo objektu. Objížděl jsem vytipovaná místa. Dokumentoval jsem je a následně jsem se snažil spojit s majiteli objektů a vyjednat s nimi spolupráci. Jelikož mnohé kostely dnes již nepatří církvi, ale soukromým majitelům, nebo dokonce firmám, není vždy snadné se s nimi spojit nebo domluvit. Daleko nejefektivnějším způsobem se nakonec ukázalo spojit se nejprve s majitelem či správcem objektu telefonicky, domluvit spolupráci a teprve následně si místo prohlédnout a zdokumentovat. Při výběru kostelů jsem vycházel především z již zmíněné knihy Ohrožené kostely, která je koncipována jako katalog. Vybrané objekty jsou vyobrazeny na fotografiích a stručně popsány. Kniha je ale z roku 2007 a některé fotografie jsou dokonce ještě starší. V dalších případech není z fotografií pochopitelná skutečná podoba objektu. Proto bylo nutné zjistit aktuální stav objektů. Mnohým se díky této knize dostalo pomoci a nyní již nejsou na seznamu ohrožených staveb. Některé jsou naopak v ještě v zbědovanějším stavu, než před publikací v katalogu.

Zpočátku jsem uvažoval o větších instalacích spíše abstraktního charakteru. Pro ty je ovšem potřeba velký, zastřešený prostor a volné pole působnosti. Jako ideální prostor se jevil kostel povýšení svatého Kříže v Chebu. Jedná se o opuštěný klášterní komplex, jehož kostel během totalitního režimu využívali pohraničníci jako tělocvičnu. V současnosti je objekt uzavřený a jeho zkáza se blíží každým dnem. Bohužel zmíněný komplex vlastní podivná korporace, existující pouze v rejstříku firem, její majitel je turecké národnosti a nepodařilo se mi se s ním spojit.

Jelikož tento zajímavý prostor nešlo využít, tak na konci hledání připadaly pro můj záměr v úvahu pouze dva kostely:

Kostel sv. Anny v Olešné u Stráže, kam jsem po konzultaci s profesorem navrhl figury věřících. Tento kostel je výjimečný hned ze dvou důvodů. Jednak je téměř na konci svého fyzického života. Klenba kostela se může zřítit doslova každým dnem. Stav zkázy, nebo destrukce je umocněn bujnou vegetací, která kostel pomalu pohlcuje a prorůstá jím, takže místo má velmi působivou atmosféru. Druhou ojedinělou předností tohoto objektu, potažmo jeho majitelky, je skutečnost, že je zde ochotna svolit téměř ke všemu, co bych v kostele mohl chtít vytvořit.

Druhý kostel, pro který jsem se nakonec rozhodl, je již zmíněný sv. Jiří v Lukové. Vybral jsem si jej proto, že je pro figury věřících stejně vhodný, ne-li vhodnější, než objekt v Olešné a kromě toho je interiér mnohem zachovalejší. Vlastník kostela, katolická církev, by rozsáhlejší, popřípadě kontroverznější instalaci nepovolila, což bylo dalším důvodem pro volbu Lukové, jelikož se tak neuzavírá možnost vytvořit v kostele v Olešné něco, co by v Lukové „neprošlo“.

Církev samotná se snaží objekt zachránit, k čemuž mohou sochy věřících přispět, protože mohou upoutat pozornost veřejnosti. Objekt je sice zamčený, ale je možné dovnitř nahlížet okny. Tento fakt mimo jiné posílí i působivost instalovaných soch. Krom toho lze předpokládat, že sochy na místě vydrží déle, než v nezabezpečeném objektu, neboť figurální plastiky jsou lákavým cílem zlodějů a vandalů, jak již z vlastní zkušenosti vím.

4.2 Popis místa

Luková

„Ves ležící 5,5 km severozápadně od Manětína v údolí mezi Domašínskou a Mezínskou horou. Nemá výraznou sídlištní podobu, je však zdaleka viditelná.

První zmínka o obci je v zakládací listině kladrubského kláštera k roce 1115, ale již roku 1253 přešla manětínským Johanitům . V letech 1420 – 1546 náležela Luková Švamberkům jako součást panství Manětín, v jehož držbě je vystřídali Šlikové, Hrobčičtí a Lažanští, kteří zde koncem 17. stol. zřídili panský dvůr a koupili i do pol. 17. stol. nezávislý zemanský dvůr. Luková byla farní vsí pro Zhořec, Domašín, Mezí a Vanifkův mlýn. Ves, v níž v roce 1946 bylo 22 domů a z nichž část byla zbořena, či slouží převážně rekreaci, je ohrožena zánikem.

Vsi dominuje kostel sv. Jiří na návrší, který byl již v roce 1352 farním, prošel několika přestavbami. Pozoruhodná, vývojově složitá stavba má cennou, raně gotickou sakristii ze 3. čtvrtiny 13. století, která byla připojena k staršímu nedochovanému presbytáři, nahrazenému novým ve druhé čtvrtině 14. století. Za husitských válek byl kostel pobořen. Po opravě v 16. století se z gotické stavby zachoval pouze presbytář se dvěma poli křížové klenby s jednoduchým plochým svorníkem, a sakristie s křížovou žebrovou klenbou na pyramidálních konzolách se svorníkem s vyrytou růží. Po požáru v roce 1796 byl kostel obnoven a přestavěn znovu v letech 1854 – 1858 novorománsky a novogoticky, včetně připojené věže, která byla jako jediná část kostela obnovena ještě roku 1992. K obdélné gotické lodi s pětibokým závěrem přiléhá na severu pravoúhlá sakristie, na západě hranolová věž s jehlancovou střechou. Novorománským portálem na jižní straně se vstupuje do plochostropé lodi, kde je na triumfálním oblouku nápis z evangelia sv. Lukáše „Mein Haus ist ein Bethaus“ (Můj dům je domem modlitby). Interiér kostela měl novorománskou a novogotickou výbavu z roku 1858. Hlavní oltář zdobil obraz sv. Jiří od plzeňského malíře J.Herzoga. Postranní oltáře doplňovaly obrazy Panny Marie a Srdce Ježíšova od malíře K. Javůrka z roku 1876. Kamenná křtitelnice z doby kolem roku 1620, se třemi génii tvořícími nohu nesoucí kalich, je přenesena do kostela svatého Jana Křtitele v Manětíně. Interiér Lukovského kostela je značně poškozený.“

Z výše uvedené výbavy kostela se dnes na místě nedochovalo téměř nic. O tom, že byl kostel hojně využíván svědčí kniha Posvátná místa království českého, kde je uveden nejen počet křesťanů z přifařených obcí, ale i jména nejstarších farářů, kteří v kostele působily od roku 1357 :

„Duchovní správu obstarává farář. Patron: Matice náboženská.

Místa přifařená: Luková 141 věřících. Škola 2 třídy, Domašín 113 věřících, Horec (Zhorec, něm. Hurz) 142, Mezí (Moesing) 153, celkem 549 křesťanů. Obyvatelstvo německé.

Farní kostel připomíná se tu již od poloviny 14 století.

Nejstarší známí plebáni: Karel zesnulý roku 1357, Mikuláš uveden do úřadu roku 1357, zemřel téhož roku. Jan, syn Václavův z Dubé v letech 1357-59, atd...

Podací právo náleželo tehdáž Johanitům.

Po válkách husitských drželi zdejší faru zprvu kněží katoličtí, potom ultrakvističtí a posléze luteránští. Po jejich vypuzení fara zanikla a osada připojena k Maňetínu. Duchovní z Manětína konávali v Lukové bohoslužby každou třetí neděli a o prostředním svátku po božích hodech.“