Pramen: Pamětní kniha fary v Lukové, založená v r. 1863 farářem Antonínem Ottem, uložena na farním úřadě v Manětíně. Kniha  je psána německy, latinsky a česky od 1863 do 1960. Poslední zápisy jsou od děkana Františka Wonky.

Jednou z krásně položených vesniček Manětínska je velmi stará obec Luková, situovaná na úbočí výrazného vrchu Chlumská hora s výhledem do krajiny. Dnes je téměř neobydlená, využívaná většinou jen pro rekreační účely v letní sezoně. Ještě v první polovině 20. století patřila k živým obcím se školou a středověkým farním kostelem svatého Jiří, který vzdoruje času, zastíněn stromy a křovinami, bujícími na starém hřbitově.

Její dlouhá, a možná ke svému konci se blížící historie začíná první písemnou zmínkou ve 12. století, kdy je jako ves „Lukow“ uváděna v donaci knížete Soběslava klášteru plaskému.¹ S ním Luková nevydržela dlouho, protože se již ve 14. století objevuje v souvislosti s johanitskou komendou v Manětíně, s nímž jsou pak její osudy spojeny dodnes.²

Dominantou Lukové je stále i v roce 2008 kostel sv. Jiří, regotizovaná středověká stavba, přestavěná v roce 1800 po zhoubném požáru, který vypukl v roce 1796, kdy z barokního kostela zůstalo pouze starší středověké zdivo. Poslední stavební obnova proběhla v roce 1858, poté byla pozornost zaměřena na interér, jehož oltáře byly vysvěceny od roku 1862.

O kostele jsme nechali samostatný článek.

Drobné památky

Drobné památky z 19. století zachycuje kronika pro farní obvod a okolí. Roku 1834 byla postavena nová kaplička v Mezí za 509 zl. za velké podpory dvou gruntů, roku 1851 si obec Mezí opatřila nový zvonek do kapličky, který vážil 50 liber a stál 51 zl., a starý rozbitý zvon byl dán zvonaři do Plzně. V letech 1839-43 byla postavena  kaple v Domašíně, zasvěcená sv. Václavu. Roku 1851 byl postaven v Lukové kříž u hřbitova. Roku 1851 byla postavena kaplička ve Zhořci od sedláka Johana Postla z čp. 20. R. 1890 byl postaven dřevěný kříž v Lukové a nový dřevený kříž na cestě do Mezí nahradil již zchátralý. Roku 1905 na újezdecké silnici nechal postavit sedlák z Mezí Rössler kamenný křížek. Kolem přelomu 19. a 20. století byl pořízen nový zvon do kaple ve Zhořci a kamenný křížek v Holubím mlýně. K náboženskému životu patřila každoroční pout do Skoků.

Když v roce 1836 probíhalo sčítání obyvatel, patřilo k lukovské farnosti 542 duší.

Faráři a učitelé

Jako červená nit se táhne ranými církevními dějinami otázka samostatnosti lukovské fary a jejích příjmů. Její nová etapa nastala za josefinských reforem po zrušení klášterů. Tehdy vznikla lokálie v Lukové s duchovním s titulem „capellanus localis“. Do r. 1784 byla Luková filiálkou k Manětínu a každou třetí neděli zde byly bohoslužby, za něž  od Náboženského fondu dostával lokálista ročně 300 zl. a roční paušál na štole činil 8 zl. Luková spolu s Zhořcem a Domašínem patřila k děkanátu Manětín, Mezí k Nečtinám. Prvním lokalistou byl Prokop Wolrab (1787-1805), za něhož se po dobu oprav vyhořelého kostela sloužilo v místnosti financované Náb. fondem. Druhým lokálistou byl Franz Xav. Brenner (1806-14), pak následovali Max. Weigler 1811-1819, Josef Low do 18l9, Franz Vodička do 1825, dále Anton Klieber do 1826, Johann Lieber do 1840.Roku 1838 založil školku na stromky farář Lieber, který nasázel švestky, hrušky a jabka do farní zahrady. 

V letech 1840-46 byl lukovským farářem Werner, v letech 1846-50 následoval lokálista Peutelschmied. V letech 1850-55 byl farářem Anton Solnner, za něhož byla roku 1851 dostavěna budova lukovské lokálie, která se od roku 1855 stala farou. Za půl století se opět opravoval kostel  za faráře Kučery (1894-98), o němž se psalov kronice, že hrával s vesničany karty. Farář Bláha, který také ze svého pro faru leccos opatřil, vylíčil podrobně dobu počátku 20. století včetně života v obci do 1912. Kostelník hraje dobře na housle, ale chlastá.  Děti ve škole jedly chleba s marmeládou nebo suchý. Škola v Lukové měla osvíceného učitele Langa, který založil Raiffaisenku, hasiče ve Zhořci a zemědělský spolek. V kostele zadarmo hrál na varhany. 

Hospody, zábavy, zvyky

Každodenní život na vsi popisuje farář na počátku 20. století takto:

„V hospodách se mluvívalo o hospodářství, zpívalo se, ženy byly hádavé, muži spíše mlčenliví. Do hospody chodili spíše chalupníci, dopoledne popíjeli šnaps, večer pivo a hráli karty, sedláci naopak museli víc pracovat na poli a byli  šetrnější. Jedině koncem týdne si také zahráli karty, většinou se pak při harmonice tancovalo po domech a ne v hospodě. Např. kateřinské hudby a tancovačky končily rvačkami se smrtelnými úrazy. Jednou podezřelý vrah utekl do Ameriky. Hospodáři nechtěli kupovat nečtinské pivo, protože pivovar bral vodu z rybníka (šenk piva byl v koncesi od panství Nečtiny). Na posvícení nebo masopust dávala vrchnost pivo zdarma, úředníci něco peněz a děvčata sbírala také po domech, takže na každého vyšlo 6 l piva a o půl noci chleba s máslem. Také v panském dvoře byl šenk, který musel za 1/4 roku vyšenkovat minimálně 1/4 hl piva, aby nepřišel o koncesi. Nemanželské děti ve vsi nebyly, zbožní lidé chodili do kostela a ke zpovědi v neděli, ve všední den kostel zel prázdnotou. Po obcích se slavily různé svátky, např. v Mezí sv. Florián, velký svátek byl i sv. Josef, od r. 1906 sv. Martin. V této době ještě fungovali obecní pastýři a vesnické kovárny. Na Tři krále se světila  voda a lidé ji doma uchovávali, nejčastěji v kropenkách a na její účinek velmi věřili. Na Lichtmesse (Hromnice) se světily svíčky v kostele, o nichž věřili, že je ochrání před bouřkou. Na sv. Blažeje chodili do kostela téměř všichni lidé. Na Popeleční středu bývala účast slabší, protože mnozí, podle slov faráře, vyspávali masopust. V půstu chodili děti a ženy v černých šatech do kostela.

Statky byly středně velké, ale téměř každý zadlužený, pole byla rozumně obdělávána, dobytka nebylo mnoho, většinou se k tahu užívali voli, koní je jen 5 párů ve třech vsích. Selský stav ohrožovaly nároky služebnictva – čeleď a děvečky kromě platu ještě dostávaly naturálie - boty, kabát, 2 košile, 3 zástěry, brambory a stravu. Bylo málo pomocných sil, chyběl pro ně i dostatek ubytování, selské ženy musely pracovat na poli a domácnost nestačily dobře vést, špatně se tu vařilo. Lépe bylo domkářům, kteří neměli tak velká pole, a přesto měli víc ve spořitelně v Lukové. Na jaře odcházelo mnoho lidí za službou do Karlových Varů, Mariánských Lázní nebo za prací do Bavorska a Saska, což  narušovalo rodinný život. Muži si v cizině sice vydělali dost, ale ženy zatím doma dřely na polích. Dívky dělávaly v létě v západočeských lázních číšnice. 

Panský dvůr v Lukové se zaměřil na pěstování husí a pod dozorem šafáře zde pracovali čeští pacholci, kteří mluvili lámanou němčinou, a starší lidé, protože mladší byli zpravidla mimo ves. Zaměstnanci dvora dostávali deputát a plat. Za starého hraběte, který nedbal o hospodářství, se toho dost rozkradlo, nový je pořádnější. Zmíněný obchod s husami zde byl velmi rozšířený. Prodané živé husy se  vyvážely se do Saska.

Ze spolků zde byl činný hospodářský, který nakupoval a vykupoval plodiny, případně radil v zemědělství a subvencoval vzorné chovy různých dobytčích ras. 

Spojení s Manětínem bylo kvalitativně vylepšeno přes Újezd po silnici, kterou nechal roku 1901 na vlastní útraty postavit hrabě Lažanský a z Lukové tam vysázeli podél cesty švestky. Farář se staral o pěstování ovocných stromků a také rok 1908, který završil 60. jubileum vlády Františka Josefa, znamenal vysazování tzv. císařských stromů.  

„Pryč od Rakouska, pryč od Čechů.“

Stěžoval si na pronikání protestantismu přes německé pastory a řadou časopisů ze severu Čech. Proti odpadání z katol. víry jsou organizovány misie. Farář udělal hřbitovní řád pro pohřbívání dětí a dospělých.  Mezi Němci v Čechách vládne hnutí Pryč od Čechů -  založili si staroněmeckou stranu a chtěli by se připojit k německé říši (1903) a také šíří protestantismus Obojí katolický farář odsuzuje.  Zvl. p. Gröschl z Mezí byl této orientace staroněmecké a sám přispíval do časopisů. Diezel,  zedník pracující v Sasku a pak žijící v Mezí je také protičeský a protestantský. Také chtěli zdejší Němci pryč od Manětína do žlutického okresu, ale ten byl zadlužen stavbou dráhy, tak si to nakonec rozmysleli.

Poštovní posel  z Manětína do Lukové (trasa Chlum, Luková ,Ujezd), nosil i zboží a za kg se platilo 10 hal.  Zboží je  tu drahé, proto se lidí stěhují do měst. Roku 1905 zřízení studni v Lukové, 1905 koupena pro kostel křížová cesta. Pro nedostatek bytů je málo čeledi. Pronájem honiteb, 1907 volby do řís. sněmu s letáky a vznik nových polit. stran. Volební okresek zahrnoval Bochov, Žlutice, Jesenici a německé Manětínsko - Zde byli 4 kandidáti -   staroněmecká strana, agrární,  nově vzniklá křest. sociální a sociální. Kromě Židů v Krašově a Nečtinech volili všichni staroněmeckou nacionalistickou stranu.

Staví se tu a tam nové domy zač. 20. století, pak konec.

Dominantou Lukové je stále i v roce 2008 kostel sv. Jiří, regotizovaná středověká stavba, přestavěná v roce 1800 po zhoubném požáru, který vypukl v roce 1796, kdy z barokního kostela zůstalo pouze starší středověké zdivo. Poslední stavební obnova proběhla v roce 1858, poté byla pozornost zaměřena na interér, jehož oltáře byly vysvěceny od roku 1862.Písemné prameny umožňují nahlédnout do stavu dnes již téměř zaniklého majetku. Začtěmě se proto do inventářů, protože mobiliář v mnohokrát vyloupeném a poničeném kostele nenajdeme. Inventář kostela a fary v Lukové z roku 1873 (v pražské arcidiecési spatronátem Náboženského fondu) uvádí kostelní budovu s věží. Kostel v Lukové stojí od roku 1352, stranou farního dvora směrem k severovýchodu obce. Je pokrytý břidlicí, má 9 oken, 2 vchodové dveře, kůr a na severní straně gotickou sakristii, postranní kaple žádné nemá. Jeho tehdejší cena činila 16 000 zl. rak. měny.

Další církevní budovou byla fara. Ta patřila mezi tzv. temporalia, (světský majetek) a stojí sto kroků od kostela. Původní fara zřízená roku 1784 jako obydlí lokalistovo zchátrala a v r. 1852 byla nově vybudována z kamene, cihel a vápna a pokryta břidlicí. Obydlí duchovního tvořily dva velké a dva malé pokoje, kuchyně a sklep, ve dvoře kolny na dříví a uhlí, stáj ze dřeva. Fara byla obehnána  vysokou kamennou zdí, krytou kamennými deskami. V tomto stavu byla popsána ještě 1913 ani v budoucnu se staré budovy příliš nezměnily. Její cena byla odhadnuta na 735 zlatých. Hřbitov ležící kolem kostela byl v inventáři oceněn na  800 zlatých.

V interiéru kostela bývaly tři oltáře: hlavní oltář, hnědozeleně štafírovaný, částečně zlacený, s obrazem sv. Jiřího a se dvěma pozlacenými sochami v životní velikosti, představujícími sv. Petra a sv. Pavla. (Celek byl oceněnen na 2 760  zl. rak. měny). Stejně jako hlavní oltář byly štafírovány oba postranní oltáře, na epištolní straně s obrazem Spasitele světa, na evangelijní straně postraní oltář s obrazem Immaculaty (každý v ceně 1 370 zl. rak. měny). Ze stejné zařizovací vlny byla pořízena dřevěná kazatelna (95 -100 zl.). Lavice a zpovědnice v kostele byly natřené hnědou olejovou barvou (17 kusů v ceně 460 zl.).

Smutné osudy měly též lukovské zvony. V roce 1828 přivezli do Lukové zvon o váze 16 liber z Prahy z kajetánského kostela. O původní staré zvony kostel připravily požáry a světová válka. Velký věžní zvon o váze 620 liber za 1 240 zl CM byl v roce 1918 odvezen na válečné účely stejně jako střední zvon o váze 423 liber za 846 zl. CM a zvon na sanktusní vížce za 10,50 zl CM. 

Když v roce 1796 vyhořel kostel v Lukové, stát zůstala pouze klenba presbytáře a sakristie, poškozeny byly zvony a varhany, kov byl znovu použit a ze špitálu v Manětíně byl dán zvonek do Lukové. Starý pozitiv byl roku 1830 prodán a zakoupeny nové varhany, jež postavil Jan Gut, varhanář z Čisté. Varhany měly 6 rejstříků s pedálem a oceněny byly na 600 zl. V roce 1833 je štafíroval malíř  N. Müller ze Žlutic za 12 zl. 

Vybavení interiéru doplnila ještě stará renesanční křtitelnice, tesaná z pískovce se dvěma cínovými vědry na křestní vodu za 8,40 CM. Bohaté bylo též liturgické vybavení z kovů, devocionálie a drobné svátostiny.

Mezi kostelní náčiní patřil kalich se stříbrnou kupou a patenou, bronzové ciborium se stříbrnou kupou, měděná pozlacená monstrance, pacifikál, vykuřovadlo z čínského stříbra, trojdílné misky na svaté oleje v pouzdře z alpaky, nádoba na olej pro nemocné, pozlacená patena, 2 mosazné oltářní svícny, 6 svícnů z pozlaceného plechu na postranní oltáře, 6 cínových velkých svícnů, 4 dřevěné pozlacené svícny, 6 dřevených hnědě štafírovaných svícnů, 6 svícnů z amalgamového skla, kropenka mosazná a cínová, nádoby na svěcenou vodu, stříbrná lampa s řetězy pro hlavní oltář, malá stříbrná lampa, cínová lampa, dřevený pozlacený lustr, boží hrob dřevený, máry, postříbřený pohřební kříž, 3 kříže na tabernáklu, procesní, závěsný a pohřební křížek, socha panny Marie dřevěná štafírovaná, pontifikální trůn, sedačka do sakristie, skříň na paramenta, skříň na prádlo se 3 zásuvkami, skříň na šaty, stůl v sakristii, podnožka, plechová lucerna na tyči, cínové křestní konvičky, cínová křestní slánka, cínová schránka na hostie, železná forma na pečení hostií, napichovač hostií, plechová trouba na pečení hostií, kostelní pečetidlo mosazné, kanonické tabulky, housle, klarinet, cello, notový pult na kůru, pult na knihy, dvě dřevěné klapačky na velikonoční týden, desítky litrugických oděvů a textilií, 6 korouhví, 14 obrazů křížové cesty, obraz sv. Antoníčka Padovského, sv. Barbory, starý obraz sv. Antonína, sv. Martina, Panny Marie Pomocné, sv. Josefa, Anny, Poslední večeře Páně, 2 obrazy Panny Marie s anděly, 1 obraz Maří Magdaleny, přenosné oltáře (altaria portatilia), věnec na monstrance, oltářní větve s papírovými růžemi, vázy, 6 umělých palem, 24 lampiček z barev. skla, 1 misál, 50 zpěvníků, misály a rituály, náboženské knihy. 

Ve farním archivu byla uložena pamětní kniha a 16 svazků matrik, indexy k matrikám, stará židovská matrika a řada knih nadací, ohlášek a doklady k běžné církevní agendě.