Živá voda pro ruiny naší historie
"Kostel sv. Jiří, který Jakuba Hadravu inspiroval k jeho bakalářské práci, je dominantou Lukové již od 13. století. Dnešní podobu mu dala přestavba z roku 1800, základy má středověké. Byl pobořen husity, několikrát vyhořel, ale zásadní ránu mu uštědřil nezájem socialistického státu o památky v Sudetech a o ty církevní zejména. Objektivně musíme přiznat, že kostel fungoval ještě skoro čtvrt století po válce, přesněji řečeno do roku 1968, kdy se při pohřebním obřadu zřítila část stropu. Pozůstalí, truchlící pro nebožku, tehdy vyběhli ven a již se do kostela nevrátili. (Není divu.) Objekt byl uzavřen a od té doby se občas povedlo zajistit jen nejnutnější opravy, aby stavba definitivně nešla k zemi. Na budově, která je na první pohled ve zcela katastrofálním stavu, vás tím pádem upoutá překvapivě slušná střecha věže, pod kterou ovšem hrozí pádem zrezivělé ciferníky hodin."
„Roku 1968 při pohřbu spadl kus stropu,“ říká dobrovolný správce kostela a výstavy Petr Koukl. „Truchlící, v přesvědčení, že je to zlé znamení, vyběhli ven z kostela a rozloučení s mrtvou dokončili tam.“
Jednou z krásně položených vesniček Manětínska je velmi stará obec Luková, situovaná na úbočí výrazného vrchu Chlumská hora s výhledem do krajiny. Dnes je téměř neobydlená, využívaná většinou jen pro rekreační účely v letní sezoně. Ještě v první polovině 20. století patřila k živým obcím se školou a středověkým farním kostelem svatého Jiří, který vzdoruje času, zastíněn stromy a křovinami, bujícími na starém hřbitově.
Drobné památky 
V letech 1840-46 byl lukovským farářem Werner, v letech 1846-50 následoval lokálista Peutelschmied. V letech 1850-55 byl farářem Anton Solnner, za něhož byla roku 1851 dostavěna budova lukovské lokálie, která se od roku 1855 stala farou. Za půl století se opět opravoval kostel za faráře Kučery (1894-98), o němž se psalov kronice, že hrával s vesničany karty. Farář Bláha, který také ze svého pro faru leccos opatřil, vylíčil podrobně dobu počátku 20. století včetně života v obci do 1912. Kostelník hraje dobře na housle, ale chlastá. Děti ve škole jedly chleba s marmeládou nebo suchý. Škola v Lukové měla osvíceného učitele Langa, který založil Raiffaisenku, hasiče ve Zhořci a zemědělský spolek. V kostele zadarmo hrál na varhany. 
Statky byly středně velké, ale téměř každý zadlužený, pole byla rozumně obdělávána, dobytka nebylo mnoho, většinou se k tahu užívali voli, koní je jen 5 párů ve třech vsích. Selský stav ohrožovaly nároky služebnictva – čeleď a děvečky kromě platu ještě dostávaly naturálie - boty, kabát, 2 košile, 3 zástěry, brambory a stravu. Bylo málo pomocných sil, chyběl pro ně i dostatek ubytování, selské ženy musely pracovat na poli a domácnost nestačily dobře vést, špatně se tu vařilo. Lépe bylo domkářům, kteří neměli tak velká pole, a přesto měli víc ve spořitelně v Lukové. Na jaře odcházelo mnoho lidí za službou do Karlových Varů, Mariánských Lázní nebo za prací do Bavorska a Saska, což narušovalo rodinný život. Muži si v cizině sice vydělali dost, ale ženy zatím doma dřely na polích. Dívky dělávaly v létě v západočeských lázních číšnice. 
Panský dvůr v Lukové se zaměřil na pěstování husí a pod dozorem šafáře zde pracovali čeští pacholci, kteří mluvili lámanou němčinou, a starší lidé, protože mladší byli zpravidla mimo ves. Zaměstnanci dvora dostávali deputát a plat. Za starého hraběte, který nedbal o hospodářství, se toho dost rozkradlo, nový je pořádnější. Zmíněný obchod s husami zde byl velmi rozšířený. Prodané živé husy se vyvážely se do Saska.
Stěžoval si na pronikání protestantismu přes německé pastory a řadou časopisů ze severu Čech. Proti odpadání z katol. víry jsou organizovány misie. Farář udělal hřbitovní řád pro pohřbívání dětí a dospělých. Mezi Němci v Čechách vládne hnutí Pryč od Čechů - založili si staroněmeckou stranu a chtěli by se připojit k německé říši (1903) a také šíří protestantismus Obojí katolický farář odsuzuje. Zvl. p. Gröschl z Mezí byl této orientace staroněmecké a sám přispíval do časopisů. Diezel, zedník pracující v Sasku a pak žijící v Mezí je také protičeský a protestantský. Také chtěli zdejší Němci pryč od Manětína do žlutického okresu, ale ten byl zadlužen stavbou dráhy, tak si to nakonec rozmysleli.
Dominantou Lukové je stále i v roce 2008 kostel sv. Jiří, regotizovaná středověká stavba, přestavěná v roce 1800 po zhoubném požáru, který vypukl v roce 1796, kdy z barokního kostela zůstalo pouze starší středověké zdivo. Poslední stavební obnova proběhla v roce 1858, poté byla pozornost zaměřena na interér, jehož oltáře byly vysvěceny od roku 1862.Písemné prameny umožňují nahlédnout do stavu dnes již téměř zaniklého majetku. Začtěmě se proto do inventářů, protože mobiliář v mnohokrát vyloupeném a poničeném kostele nenajdeme. Inventář kostela a fary v Lukové z roku 1873 (v pražské arcidiecési spatronátem Náboženského fondu) uvádí kostelní budovu s věží. Kostel v Lukové stojí od roku 1352, stranou farního dvora směrem k severovýchodu obce. Je pokrytý břidlicí, má 9 oken, 2 vchodové dveře, kůr a na severní straně gotickou sakristii, postranní kaple žádné nemá. Jeho tehdejší cena činila 16 000 zl. rak. měny.
Další církevní budovou byla fara. Ta patřila mezi tzv. temporalia, (světský majetek) a stojí sto kroků od kostela. Původní fara zřízená roku 1784 jako obydlí lokalistovo zchátrala a v r. 1852 byla nově vybudována z kamene, cihel a vápna a pokryta břidlicí. Obydlí duchovního tvořily dva velké a dva malé pokoje, kuchyně a sklep, ve dvoře kolny na dříví a uhlí, stáj ze dřeva. Fara byla obehnána vysokou kamennou zdí, krytou kamennými deskami. V tomto stavu byla popsána ještě 1913 ani v budoucnu se staré budovy příliš nezměnily. Její cena byla odhadnuta na 735 zlatých. Hřbitov ležící kolem kostela byl v inventáři oceněn na 800 zlatých.
Smutné osudy měly též lukovské zvony. V roce 1828 přivezli do Lukové zvon o váze 16 liber z Prahy z kajetánského kostela. O původní staré zvony kostel připravily požáry a světová válka. Velký věžní zvon o váze 620 liber za 1 240 zl CM byl v roce 1918 odvezen na válečné účely stejně jako střední zvon o váze 423 liber za 846 zl. CM a zvon na sanktusní vížce za 10,50 zl CM. 
Mezi kostelní náčiní patřil kalich se stříbrnou kupou a patenou, bronzové ciborium se stříbrnou kupou, měděná pozlacená monstrance, pacifikál, vykuřovadlo z čínského stříbra, trojdílné misky na svaté oleje v pouzdře z alpaky, nádoba na olej pro nemocné, pozlacená patena, 2 mosazné oltářní svícny, 6 svícnů z pozlaceného plechu na postranní oltáře, 6 cínových velkých svícnů, 4 dřevěné pozlacené svícny, 6 dřevených hnědě štafírovaných svícnů, 6 svícnů z amalgamového skla, kropenka mosazná a cínová, nádoby na svěcenou vodu, stříbrná lampa s řetězy pro hlavní oltář, malá stříbrná lampa, cínová lampa, dřevený pozlacený lustr, boží hrob dřevený, máry, postříbřený pohřební kříž, 3 kříže na tabernáklu, procesní, závěsný a pohřební křížek, socha panny Marie dřevěná štafírovaná, pontifikální trůn, sedačka do sakristie, skříň na paramenta, skříň na prádlo se 3 zásuvkami, skříň na šaty, stůl v sakristii, podnožka, plechová lucerna na tyči, cínové křestní konvičky, cínová křestní slánka, cínová schránka na hostie, železná forma na pečení hostií, napichovač hostií, plechová trouba na pečení hostií, kostelní pečetidlo mosazné, kanonické tabulky, housle, klarinet, cello, notový pult na kůru, pult na knihy, dvě dřevěné klapačky na velikonoční týden, desítky litrugických oděvů a textilií, 6 korouhví, 14 obrazů křížové cesty, obraz sv. Antoníčka Padovského, sv. Barbory, starý obraz sv. Antonína, sv. Martina, Panny Marie Pomocné, sv. Josefa, Anny, Poslední večeře Páně, 2 obrazy Panny Marie s anděly, 1 obraz Maří Magdaleny, přenosné oltáře (altaria portatilia), věnec na monstrance, oltářní větve s papírovými růžemi, vázy, 6 umělých palem, 24 lampiček z barev. skla, 1 misál, 50 zpěvníků, misály a rituály, náboženské knihy.